Podnikatelský úvěr je výhradně určený pro živnostníky a podnikající právnické osoby, nelze je proto využít k soukromým účelům. Pro jeho získání je zpravidla potřeba doložit účetní výkazy na poslední (většinou 2) roky hospodaření. Častým úskalím u těchto typů úvěrů je, že každá banka může posuzovat bonitu žadatele jinak a přihlížet k jiným faktorům. 

Je také dobré kalkulovat s tím, že na rozdíl od úvěrů pro fyzické osoby bude banka bonitu ověřovat a kontrolovat i v budoucím průběhu splácení úvěru, například pravidelným dokládáním hospodářských výsledků.

Pro živnostníky a firmy se nejčastěji sjednávají provozní úvěry (např. na nákup skladových zásob, materiálu, na úhradu pohledávek či výplaty zaměstnancům), kontokorentní úvěry (pro vykrytí nerovnováhy mezi příjmy a výdaji) nebo investiční úvěry (pro rozšíření podnikání, nákup vybavení a technologií, stavbu či rekonstrukci nemovitostí apod.). Dále lze sjednat také developerské úvěry, úvěry z Evropského investičního fondu, leasingy či factoringy.

Rozdíl je především v tom, že u spotřebitelského úvěru se klienti považují za „ohroženější“ subjekty a důkladně je chrání zákon o spotřebitelském úvěru. V druhém případě se v podstatě jedná o smluvní vztah mezi dvěma rovnocennými subjekty (OSVČ nebo podnikatelem a finanční institucí neboli B2B), kteří jsou po právní stránce na stejné úrovni postavení. Také proto se u podnikatelských úvěrů podmínky pro schválení úvěru a posouzení bonity žadatele v rámci jednotlivých bank tak moc liší.

Při volbě úvěru je dobré posoudit také daňové hledisko nebo bonitu žadatele z pozice obou subjektů. Může se totiž stát, že živnostník či podnikatel na určitý úvěr nedosáhne, ale jako fyzická osoba ano. A naopak.